V neděli po výborném indickém obědě jsme si začali balit kufry na naši třídenní služební cestu do nejdynamičtějšího a nejlidnatějšího města v Indii (více než 20 miliónů obyvatel) – do Bombaje. Dostali jsme za úkol pomoc našim kolegům na generálním konzulátu s přípravou recepce k
příležitosti státního svátku. V půl čtvrté nás čekal řidič s autem, který nás odvezl na letiště. Kontrola zavazadel proběhla v pořádku. Měli jsme trošku strach, protože jsme vezli 12 kg párku pro tamní diplomaty. Oni v Bombaji totiž párky nejsou k dostání. Let trval něco málo přes hodinu a půl. Vzdálenost z Dillí do Bombaje je vzdušnou čarou více než 1100 Km (o něco více než z českých hranic na hranice francouzské). Díky vynikajícímu jídlu nám let utekl. Na bombajském letišti na
nás čekal řidič konzulátu s cedulkou Ottmar – Kohlova a kšiltovkou s nápisem Czech. Řidič moc nemluvil, šli jsme za ním k autu. Lucka už skoro chtěla otevřít dveře černé Skoda Oktávie, která stála
u chodníku, když ale viděla, že řidič pokračuje dál, malinko ji to zarazilo. Z Dillí jsme zvyklí jezdit Škodovkama. Tady na nás čekal džípu TATA. Přes černé sklo mohutného džípu na nás zářily reklamy všeho druhu. Přes krémy na bělení pokožky až po nápoje, které vám za 0,9 vteřiny vylepší postavu tlouštíka na borce, který je schopen vyhrávat mistrovství v kulturistice. Co myslíte, zkusili jsme?
Po hodině cesty jsme přijeli k budově českého konzulátu. Přivítal nás konzul a hospodář, kteří nás ubytovali. Už za deset minut jsme stáli opět před konzulátem a podávali si ruce s hloučkem lidí. Jména létala dokola, zapamatoval jsem si jen Pavel, Zdeněk a Lenka. Bylo nás tam hodně. Tři kuchaři, tři zpěváci, dva diplomati a my dva. Po chvíli přišli zástupci Škoda Auto a paní generální konzulka. Vyrazili jsme do nedalekého klubu na večeři.
Po vydatné večeři se nám spalo dobře. Ráno jsme si přivstali a šli se
podívat do okolí konzulátu. Hustá doprava a ranní smog nás nemile překvapily. Došli jsme až k moři. K moři, které spíše připomínalo stoku. V celém okolí není možné se vykoupat. Pláže zde jsou, ale na koupání to není ani náhodou.
Bombaj leží na západním pobřeží indického subkontinentu. Portugalci získali Bombaj v roce 1534, z portugalských Bom Bahia neboli „Dobrý záliv“, tenkrát se jednalo o sedm bažinatých ostrovů. V roce 1661 přešla pod britskou korunu. Britové je shledali ostrovy jako neužitečné a pronajaly je Východoindické společnosti, která si uvědomila jejich vynikající polohu pro přístav v Arabském moři. V 19. století díky vysušení půdy se tu vytvořil úzký výběžek. Bombaj se stala významným městem s lodním průmyslem.
Po snídani a krátké ranní procházce jsme vyrazili do hotelu připravovat recepci. 
Ind v turbanu nám otevřel dveře od auta u pětihvězdičkového hotelu. Po chvíli přiběhl nějaký jiný Ind a bral nám věci, co jsme si přivezli. Kuchaři již byli v kuchyni a chystali české dobroty na večer, hudebníci se ještě váleli u bazénů a my jsme měli za úkol popohnat Indy, aby postavili správně stoly, podium, květinovou výzdobu, pověsili vlajky, zajistit prezentaci českých výrobků, správně nechat chladit plzeňské pivo a takové ty věci, co k recepci patří.
Podařilo se. V půl sedmé večer se začali sjíždět hosté. Český velvyslanec společně s generální konzulkou a dalšími diplomaty vítali přijíždějící. Stáli jsme na terase hotelu, slunce už bylo dávno za zenitem, teplo ustoupilo (na 25 stupňů), ale stále bylo slyšet troubení aut hluboko pod námi. Přišlo na dvě stě hostů. Hrála indická i česká hymna, hrála cimbálová kapela a jedla se svíčková, guláš, řízky, ovoce a zákusky. Co myslíte, ochutnali jsme? Mňam. Po dlouhé době opět české jídlo. Srdce i jazyk nám plesaly. Kuchaři českého olympijského týmu to opravdu umí. Ještěže k nám do Dillí na Food Festival přijedou už v neděli.
Po desáté hodině jsme začali balit věci a vypravili se zpět na
konzulát ulehnout do postelí. V úterý ráno jsme dostali volno, abychom jsme si prohlédli Bombaj. Z tak obrovského města, rozkládajícího se na 430 km2 se za den toho moc vidět nedá, přesto jsme se pokusili vidět to nejdůležitější jako je Brána Indie, Colabu, Kálá ghóru, Viktoriino nádraží a část pobřeží. Odpoledne nás omylem taxikář odvezl do muslimské čtvrti. Tak jsme prošli i tu.
Po příchodu zpět na konzulát se mi neudělalo dobře. 
Ohříval jsem se ve vaně asi půl hodiny. Dostal jsem šílenou třesavku (zimnici), bolely mě kosti, klouby a hlava. Za chvíli jsem měl hlavu v záchodě, po chvíli jsem nevěděl, jestli jsem na malé nebo velké potřebě, protože to bylo oboje stejné. Říkal jsem si, co jsem to jen mohl sníst? Dal jsem do sebe několik prášků. Lucka zabalila všechny věci do kufru a kamarád Michal nás vezl na letiště. Ve dvou svetrech a při 25 stupňů venku mi byla stále zima. Naštěstí prášky začaly zabírat rychle.
Po hodině a půl jsme dojeli při hrozném provozu na letiště.
Jeden svetr jsem už svlékl. Spletli jsme odletovou halu, opět naložit kufry a přejet na druhý terminál. Kontrola zavazadel nebyla tentokrát bez problémů. Otevírali jsme kufry, protože, jsme vezli plzeňské pivo do Dillí, které tam nekoupíte. Policista se vyptával a vyptával, ale nakonec nás pustil. Na další kontrole nám prohledali zavazadla jdoucí na palubu. Přišel kvůli tomu i vyšší důstojník. Ach. Nic jsme tam neměli, jen buzerovali. Let probíhal v pořádku. Lucka si už na to létání dávno zvykla. Teď lítá častěji, než jezdí vlakem. Měl jsem hlad, trošku jsem snědl a po chvíli jsem usnul. Probudila mě až Lucka, když jsme přistávali v Dillí. Nasedli jsme do naší oblíbené Škodovky a řidič nás odvezl na velvyslanectví.
A takto to se už opět usmíváme z naši přednáškové místnosti v Ostravě. Indie nám dala strašně moc. Chybí nám, společně s našimi novými přátely. Těšíme se, že se opět setkáme a do Indie se třeba ještě někdy vypravíme.
