Na nejdelší indický festival hudby jsme vyrazili společně se Zuzkou, Tomášem, Vítkem a Hankou, aby Indům ukázali, jak zní česká cimbálová muzika. Cesta do 200 km vzdáleného Dehradůnu trvala 7 hodin. Polorozbitá silnice a krávy zapřažené v povozu zdržovaly provoz. Dorazili jsme do města k večeru. Přivítal nás pořadatel a sdělil nám, že nás čekali až na druhý den ráno. Naštěstí nám sehnal VIP ubytování. Což znamenalo, postel, turecký záchod a několik broučkou a myší běhajících po zemi. Holkám se to moc nelíbilo. Dehradůn je velké město Kromě vojenské základny a autobilového průmyslu tam nic není. A ještě k tomu to je placka, takže žádné hory ni kopečky. K Himaláji kousek, ale přeci tak daleko :( Druhý den ráno jsme se vydali podívat do nedaleké vesnice, kde se usídlili tibetští mniši. Dharamsala, kde jsme byli před tím (viz. článek) je sídlem tibetských mnichů. Tady v Dehradůnu mají své další sídlo. Velký zlatý budha a dva školní autobusy malých Indů nas vítali u vstupu do mnišského komplexu. Za bránou je jiný svět. Vše je čisté, roste zde zelená tráva a podél chodníčků jsou odpadkové koše. Z blízkého vysokého lesa jsou slyšet ptáci. Uvnitř chrámu sedí mniši kolem mandaly, kterou již jistě dlouho připravují (viz. video). Po prohlídce chrámu vyrážíme zpět na festival, aby se naši borci domluvili se zvukaři a takové ty věci. Mezitím probíhá v okolí velký bazar všeho možného. Od prodejců koberců, džbánků a vyřezávaného dřeva až po indické koření nebo zdravé výživy. Zuzka se rozhodla koupit koberec. Samozřejmě smlouváme. Koberec je velký, hustý a velmi kvalitní. Projistotu voláme do Dillí, aby se vešel do karga. Celé odpoledne čekají hudebníci na zvukaře, který má přinést cosi, aby jejich elektrické kytary bylo slyšet a vůbec mohli hrát. Zatím to vypadá, že Zuzka bude hrát na cimbál sama. Hodinu před vystoupením, přijíždí tlustý Ind a přiváží plné auto kytar. Malinko to nepochopili. Nepotřebovali jsme kytary ale zesilovač. Naštěstí dovezl něco indického podobnému tomu:) Hudebníci hrají a my společně s Indy posloucháme. Daří se. Po představení se s námi chodí loučit. Rozhodli jsme se, že nebudeme absolvat další noc s myši na pokoji a vyrazili zpět na velvyslanectví. V jednom úseku cesty nám vlétl do cesty jelen, nebo co to bylo nevím. Ale bylo to obrovské. Za chvíli indický řidič povídá: "Kdyby se dělo cokoliv, za žádnou cenu neotvírej dveře." Lucce ztvrdly rysy v oblyčeji. Já jsem to už dávno zalomil. Holky mě pak vyprávěly, jak celou cestu měly vytřeštěné oči a kolikrát i vykřikly leknutím, že nás srazí nějaké auto. Naštěstí jsme brzy k ránu dorazili na velvyslanectví. Tentokrát v noci a to jen za 5 hodin. To asi proto, že všechny krávy s povozy spaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat