Taj Mahal

Tak a je to tady, viděla jsem Taj Mahal. Neřekl někdo vidět Taj Mahal a zemřít, hm to bylo asi o jiném místě. No třeba příště. Aleš už si to zkusil podruhé, takže trochu rutina:-), ale já jsem byla fakt mile překvapena. Tady v New Delhi mi téměř všichni tvrdili, že Taj Mahal je malej, žloutne a nestojí za to drkotání se vlakem.
Možná, že právě proto jsem byla mile překvapena. Není zas tak malinkej, ani moc nežloutne a má určitě své kouzlo!
Taj Mahal je spjat s městem Agra. Tam jsme stihli projít Pevnost, která je moc krásná, celá z červeného pískovce a obklopena hlubokým příkopem, kdysi naplněným vodou.
Po pevnosti jsme zašli na dobrý obídek a najali řidiče, který nás odvezl do asi 40 km vzdáleného Fatéhpur Síkrí. Fatéhpur Síkrí je opuštěným komplexem, který byl v 16. století hlavním městem mughalské říše. Nechal ho vybudovat císař Akbar. Jeho architektura je směsicí hinduistického a islámského slohu s odráží Akbarovu světskou vizi i jeho způsob vlády. Město bylo ponecháno napospas osudu – podle některých názorů z důvodu nedostatku vody a dnes slouží hlavně jako turistická atrakce pro milovníky historie a architektury.
Plni dojmů jsme večer nasedli do vlaku a trmáceli se snad nejlevnějším vlakem v Indii do Delhi. Cesta zpět trvala o 2 hodny víc než ta ráno a stála nás spoustu energie. Zásadním problémem při cestování zůstává to, že na průměrnou sedačku ve vlaku se vejde přibližně 5 spících Indů, ležících různě přes sebe, ale my 3 ne Indi jsme měli značné problémy si na ni jen pohodlně sednout. Po většinu cesty jeden z nás obcházel vlak a postával opodál, abychom ve zdraví přežili. Úplně zoufalí jsme dorazili do

Dillí, zapadlino pelechů a vstali druhý den fakt pozdě.:-)

Dánská párty

Minulý týden v pátek jsme pře svou cestou k Taj Mahalu trávili večer u našich dánských kamarádů. Na párty bylo pozváno přes 40 lidí z celého světa, převažně stážisti, mladí diplomaté a zástupci firem. Hostitelé (viz. foto) připravili velké občerstvení a každý jěště něco donesl. Takže se to ani nestačilo vypít a sníst. Na párty jsme byli jen do jedné hodiny. Pak nás odvezl kamarád z čínské ambasády domů. Malinko mi to připomnělo erasmus párty. Popravdě se nám ráno v pět hodin moc vstávat nechtělo. Ale Taj Mahal za to v sobotu stál.

V indickém kině

V poslední době je hodně práce a nebyl čas blogovat. Koncem dubna, když jsem byl v Indii poprvé, jsem s kamarady navštívil kino v Bombaji. Bohužel jsme nešli na žádný bollywoodský hit (ono na jednu stranu dobře, ve velké většině bollywoodských filmů se nic moc neděje - indové většinou zpívají a mají dlouhé romantické scény, kdy vrchol erotiky je, když se hlavní hrdina zadívá na svou milou, či když se letmo dotkne její ruky), ale i přesto atmosféra v kině byla úplně rozdílná než atmosféra českého kina. Šli jsme se podívat na Spidermana, který právě dobýval srdce Indů. Možná se ptáte proč právě na Spiderman v Indii? Především díky italskému a německému kamarádovi (viz. foto), kteří si ho přáli vidět v indickém prostředí. V následujicích řádkách jsem se snažil zachytit onu indickou atmosféru.

Vyrážím společně s kamarády na večerní promítání od deseti hodin. Před kinem postávají hloučky natěšených fanoušků. Jsou tady jak mladí, tak i staří. Ihned k nám přichází člověk, že pro nás má skvělé vstupenky, za bezkonkurenční cenu 180 rupií na osobu, (přibližně 90 Korun českých) na balkon a zároveň nám neopomněl sdělit, že všechny ostatní vstupenky jsou již, jak je v Indii zvykem, vyprodány. Už jsme v Mombaji nějaký čas, tak samozřejmě nevěříme a jdeme se pro jistotu přesvědčit, jestli nás nechce podvést. U pokladny se dozvídáme, že vstupenky jsou stále v prodeji a že pro osobu je cena 70 Rupií. Do představení zbývá už jen deset minut. Mladí Indové postávají stále před kinem a vášnivě rozmlouvají. Kupujeme lístky. Ze sálu přichází muž a vyzívá lidi, aby už šli do vnitř, že film za chvíli začne. Zbývá pět minut do začátku filmu. Lidé se začínají shromaždovat před bezpečnostní kontrolou. Ochranka kontroluje jestli někdo nemá zbraň. Jsem v davu lidí, proudícího do sálu. Vyplouvám z davu, abych koupil nějaké pití. Protlačím se k pultu, kde stojí dva Indové a objednávám třikrát Pepsi. Opakuji své přání asi třikrát až nakonec prodavač pochopí. Kromě pití si můžu dát sladký a karamelový popcorn. Nemám už čas stát další frontu a jdu do sálu. U dveří se mě chopí muž s velkou baterkou a žádá mě o lístek. Ukazuji mu lístek a on mě doprovází do řady a usazuje na sedačku. Mezitím už na velkém plátně probíhají reklamy. Usazuji se do sedačky, která je na můj vkus malinko tvrdá. Na stropě se točí vrtule, které mají chladit vzduch. Malinko se to daří, je tu lépe než venku, kde je kolem 33 stupňů Celsia a to je deset hodin večer. Po celodenním pocení alespoň malinko chladu. Reklamy se blíží ke konci. Už jen reklama na očkování proti tetanu a aby si Indové dávali pozor na pokousání psem a jinými zvířaty. Úvodní titulky uvítal obrovský potlesk. Při prvním objevení Spider - Mana se sál roztleskal. Tleskají mladí i starší. V řadě přede mnou si Spider – Mana 3 užívá přibližně sedmdesátiletý pár. Po pár minutách přichází uvaděč s baterkou, že mě posadil na špatné místo. Přesouvám se o několik řad dozadu. Dostal jsem ještě horší sedačku než před chvílí. Napiji se, a zjišťuji, že mi prodavač prodal sodu. Vrtule stále bzučí a na čele mi raší kapka potu. Indové film hodně prožívají. Samozřejmě nechybí hlasitá podpora Spider Mana při jakékoliv jeho akci. V průběhu filmu nechybí hlasitá zábava. Nejčastější téma hovoru je, jak asi bude Spider - Man reagovat v příštích minutách. Kromě toho Indové samozřejmě stačí vyřizovat příchozí sms zprávy, či důležité telefonní hovory. Při objevení muže, který dokáže své tělo proměnit v písek, následuje hlasitý pískot a symbol s palcem dolů. Přibližně v polovině filmu přichází pětiminutová přestávka. Ani ne všichni vyšli ze sálu do předsálí a film se opět rozbíhá. Ještě po několika minutách do sálu přichází diváci s novou zásobou popcornu a Pepsi. To vše za doprovodu uvaděče s baterkou. Občas to vypadá jako laser show. Největší aplaus přichází ke konci filmu, kdy se přes celé plátno, za zády Spider-Mana objeví na krátkou chvilku americká vlajka. Dech beroucí boj Spider – Mana se Send – Manem a Venomem sál na okamžik utichá, aby se po sléze mohl znovu rozeznít hlasitý potlesk. Po záchraně Mary Jane se zvedá polovina sálu. Už asi žádná akční scéna nepřijde a na romantiku v podání Petera Parkera a Mary Jane Watsonovou mladí Indové nejsou. Za několik minut je konec filmu. Ze sedačky mám v hýždích malou křeč, ale za tu Indickou podívanou v sále to stálo.

Flora Expo 2007

Minulý týden moje alergie zajásala, byli jsme pozváni na Flora Expo 2007. Na slavnostním zahájení jsme viděli primátorku Nového Dillí paní SMT. Sheila Diskshit. Je zvláštní, že ve světě mužů, čím Indie určitě je, mají primátorku v hlavním městě a také prezidentku Indie. Zahájení květinového expa, bylo žalostné. Organizátoři to nějak nezvládli. Výstava květin, byla o něco lepší. Ale myslím si, že Svět květin v Trutnově by byl rovnocený soupeř.

CHI CHI CHI, opiška:-)

VARANÁSÍ - město hedvábí

O víkendu jsme úspěšně a bez jakékoli újmy zvládli výlet do Varanásí. Celá cesta začínala malinko děsivě, první rikšák, kterého jsme odchytli nám jasně řekl, že na nádraží nás nevezme, ten druhý, s kterým jsme nakonec jeli, zas pro změnu moc neuměl anglicky a tak nás místo na „railway station“ chtěl odvést do nějaké „rezervation“. Naštěstí přispěchal nějaký další člověk a vysvětlil mu to. V Indii je pravidlem, že když jste cizinec, tak se kolem vás motá spousta Indů, co z vás chtějí vymámit peníze. Jsou i případy, kdy se to hodí. Jindy je to strašně únavné, fakt Vás nenechají na pokoji…člověk na to po čase přestane mít sílu.
Na nádraží jsme kupodivu velmi rychle našli náš vlak a nalodili se. Společnost nám dělala rodinka Indů, moc milá, která nás cestou krmila jablky a dalším ovocem – už na to kašlu, jím všechno!!:-)
Hned jak jsem se ubytovali v hotelu, vyrazili jsme ke Ganze, doprovázel nás zaměstnanec hotelu, kterého nám majitel přidělil, byl fajn, o všem nám pěkně povykládal, ale hlavně k nám nepustil moc lidí, nabízejících a žádajících všechno možné – SUPER.

No a bylo to tady, stála jsem u Gangy, řeky nejposvátnější z posvátných a sledovala každodenní rutinu tamějších lidí. Myli se, povídali, modlili se a hlavně se loučili se svými zesnulými příbuznými. Představovala jsem si nějaká obrovská krematoria, když jsme o Varanásí četla, opak byl pravdou. Těsně u řeky, protože je rozvodněná tak tam není moc místa, stálo množství malých hranic na které na nosítkách přinášeli mrtvoly a pálily je, zvláštní místo. Nedostatek dřeva v okolí Varanásí zapříčinil to, že kdo nemá peníze, nemá dostatek dřeva a tak se může stát, že jeho zemřelý příbuzný neshoří úplně a následkem toho se v Ganze ocitá spousta pozůstatků z lidských těl. Ten štiplavý sladký dým v tom neuvěřitelném vedru mě přiváděl k šílenství, dlouho se tam vydržet nedá. Večer jsme šli ke Ganze znovu, kouknout se na každodenní obřady místních lidí, to byl opravdu moc pěkný zážitek.
Večer jsme se dopravili na hotel a nařídili budík na 5.00 abychom stihli východ slunce na lodičce na Ganze. Sešli jsem schody a vzbudili hotelového recepčního, který spal na lavici ve svém „ koutku“. Recepční vyběhl někam nahoru, vzbudil nějakého dalšího člověka a ten vyběhl z hotelu, kamsi...“hm, asi jde pro nějakého kapitána“. Mezitím přišli ještě 2 Francouzi, také hoteloví hosti a už jsme spolu s kapitánem vyrazili. Byli jsme u řeky první…projížďka trvala 2 hodiny a my koukali a fotili – nádhera!! Místní zde provádějí ranní hygienu a modlí se.

Člověk má pocit, že celé Varanásí je u řeky. Odpoledne už probíhalo velmi klidně, procházeli jsme se po městě, pokoupili nějaké dárečky a odchytli rikšáka na cestu zpět na nádraží. Ve vláčku nás čekalo malinko nepříjemné překvapení, dostali jsme kratší postýlky, než na cestě tam, takže pohodlí šlo stranou, ale dalo se. Příjezd do Dillí se konal o 2 hodiny později, než bylo naplánováno a tak jsme dojeli na ambasádu, skočili do sprchy a mazali do práce, krapet vyčerpávající, ale stálo to za to…

Koblová a Ohman na konferenci

Minulý týden ve středu jsem byli pozvání na konferenci SIAMU (Society of Automobile Manifacturers). Akce poměrně velká, sešlo se hodně odborníků na automobilový průmysl. Nikoliv, že bychom byli experti na toto téma, ale měli jsem za úkol získat nějaké materiály a získat povědomí, jak vypadá indická konference. Co mě překvapilo hned při vstupu, bylo velké reklamní logo Skoda Auto jako hlavního sponzora konference. Pro dokreslení, Skoda Auto má jednu továrnu v Indii, kde vyrábí Skodu Octavia. Oproti místní automobilkám, poměrně malé zastoupení. Nejznámější indická společnost je TATA. Nikoliv TATRA, která ovšem také pronikla na indický trh. Před vstupem do hlavního sálu jsme dostali připravené akreditace. Trošičku nám zkomolili jména z Lucky se stala slečna Koblová a ze mě pan Ohman. Říkal jsem si, jestli oprvdu už nejsem Turek. Posadili jsme se ke stolu, seznámili s Ministrem obchodu Pakistánu, který seděl u stejného stolu jako my. Moc sdílný nebyl. Po chvilce začalo uvítání a svůj příspěvek například přednesl indický ministr průmyslu a obchodu, prezident SIAMu a další. Po většinu času, když byl řečník u svého řečnického pultu se nic neobvyklého v sále nedělo. Část osazenstva poslouchala, část smskovala, část spala nebo si četla noviny. Největší šrumec začal (jak už to na takových akcích bývá), na oficiálním obědě. Chihihi...to byla mňamka. Odpoledne jsme už museli zpět na ambasadu, ale myslim si, že jsme o nic extra zajímavého nepřišli.

Další zprávičky z Dillí

Utíká to tady strašně rychle, ani jsem se nenadáli a další týden je téměř za námi. Vrátím se ještě k neděli, kdy jsme byli okouknout Dillí, stále zbývá spousta míst, které jsme ještě neviděli, ale už se rýsuje i výčet těch, které jsou nám známé. Gate of India je moc pěkná a také Lotus Temple – moderní budova na počest všech náboženství, člověk se tam nestačí dívat po lidech kolem, muslimky v šátcích, sikhové, hinduisté, křesťané a hlavně spousty turistů, jedinečná příležitost jak poklábosit s někým z Evropy, což vždycky zahřeje na duši.
V úterý jsme hned po práci vyrazili s Míšou Kreuterovou na slavnosti u příležitosti Krišnových narozenin (jeden z Bohů v hinduismu, takovej ten modrej – nebojte, to jen vypadá, že se v nich orientuji, to ještě potrvá). Byli jsme moc rádi, že nás vzala s sebou, konečně jsem pochopila, proč je výhodou mluvit „Hindi“, opravdu to otevírá brány, Indové se na Vás rázem dívají jinak a máte levnější rikšu, mimo jiné. Jo, být tady déle, asi bych se taky začala učit, šikovná Míša. No a po Kryšnovi jsme mazali na čínskou recepci, okoukli propagaci pekingské olympiády, nadlábli se, seznámili se s mladým a moc milým Číňanem a mazali do hajan.

Ve středu nás čekala konference SIAMU (Society of Automobile Manifacturers) s panem Davidem. Škoda Auto byla hlavním sponzorem a hlavně jsme si vyslechli proslov místního ministra průmyslu – pan David nás už předem informoval, že to pravděpodobně bude stát za to. A taky stálo, Kamal Nath velmi šikovně Indii prezentuje a tím jí zajišťuje velmi podstatné místo na světovém trhu.
No a už se blížím k velmi příjemné události týdne, včera jsme byli pozváni na Slovenskou recepci ke Dni slovenské ústavy, zahrála Slovenská hymna, všichni byli moc milí a pohostinný, prostě jako doma.
Dneska večer vyrážíme nočním vláčkem do Varranasí, tak se moc těším na víkend u Gangy…to zas někdy příště…

A já nadávám Pavlasovi, jaké je čunčo, že splácá co se dá. Tímto se ti omlouvám Pavli! :-)

Zamilovaný rikša

Včera večer jsme se vraceli z Connaught place (Václavák) a náš řidič rikši se rozpovídal o svém životě v Dilíí. "V Dillí jsem se narodil. Je mi dvacet sedm let." (ve skutečnosti vypadal na 37) "Každý den si tady pronajímám rikšu za 350 rupií (asi 170kč) a jezdím po městě. Rikša je moje matka, ta mi dává jídlo, abych přežil další den. Někdy se daří dobře někdy hůře. Třeba dneska jsem si s Vámi dohromady vydělal jen 330 rupií, ale čeká mě ještě celá noc." Abychom se dostali levněji zpět na ambasádu, tak nás zaváží do jednoho obchodu pro turisty. "Za každého koho dovezu do tohoto obchodu dostanu 30 rupií a když si něco koupíte tak dostanu 10% z ceny. Ale vy si tam nic kupovat nemusíte, je tam hodně draho. Jen říkejte, že je to drahé a za chvíli odejděte." Prodavači se nám věnovali s nesmírnou pozorností. Ceny byli oproti normálu 10x až 15x dražší. Od šátků z kašmíru přes mramorové ganéši za 40 tis. kč. Cestou zpět se řidič opět rozpovídal. "Tak Vy pracujete na ambasádě, to byste mi mohli pomoc získat vízum do Česka. Strašně bych tam rád jel. Pomůžete mi?" "Hm, to není naše pravomoc, ale můžete si oficiálně požádat. Jestli máte bankovní konto, zdravotní pojištění, atd. byste neměl mít problém," odpovídám mu. "Bankovní konto nemám, snad za pět let. Tak to zkusím až potom. To víte, moc mi ze zisku nezbývá." Mezitím k nám přišla žebrající holčička, když jsme stáli na červenou. Všude je hrozný smrad z výfuků. Stojíme kousek od autobusu a černý dým z výfuku mi zahřívá nohy. Konečně se rozjíždíme a řidič pokračuje. "Chodili za mnou dvě holky. Jedna byla vdaná a druhá svobodná. Já jsem taky svobodný. Promiňte moje angličtina je slabá," omlouval se. "Tu vdanou jsem nechal, to nemělo smysl. Ale ta druhá byla super. Zamiloval jsem se do ni. Poprvé když jsem ji vezl rikšou, tak jsme si hodně povídali. Jednou za mnou přišla a chtěla odvést domů, měla jen 20 rupíí, ale tak jsem ji přesto domů odvezl." Vozí svou "nastávající" domů za peníze. Jiný kraj jiný mrav. Co myslíte holky? "Když jsme tak jeli, poprosila mě jestli bych ji neukázal ještě Bránu Indie a parlament. Samozřejmě, že jsem ji tam zavezl, i když se mi to za dvacet rupií nevyplatilo. Je strašně krásná. Její maminka je z Itálie. Vezl jsem ji několikrát. Vyměnili jsme si i telefoní čísla. Ale potom se mi už neozvala. Zlomila mi mé srdce. Dneska večer pojedu zase na to místo, kde pracuje. Chci ji vidět a mluvit s ní. Doufám, že si sedne do mé rikši a já ji budu moci zavést domů." Doufejme, že se mu podaří najít jeho lásku. Popravdě si myslím, že bude ještě chvíli nešťastný.

Jak se nám tu žije? Co tu vlastně děláme?

Budou tomu koro tři týdny co pracujeme na velvyslanectví. Ráno se probouzíme kolem půl osmé, ale vstáváme před osmou. Následuje raní hygiena a když zbývá čas pár temp v bazénu nebo rychle odeslat emaily a podívat se na internet před pracovní dobou. V půl deváté musíme být v kanceláři. Náplň každého dne je jiná. Někdy připravujeme poštu, jindy jedeme na konferenci a nebo zpracováváme připravené materiály. Naposledy jsme pomáhali vypracovat ekonomické analýzy a dělali jsme politické zpravodajství. Jsme tu zapojeni do projektu výročí Česko - Indckých vztahů, který má vyvrcholit koncem října. Polední pauza nám začíná v půl jedné. Když nejsme pozváni k někomu na oběd, tak si objednáme jídlo z "garáže"(viz.foto) nebo si dáme něco malého. Většinou to jsou nudle nebo nějaká indická specialita. Po obědě na nás opět čeká židle s počítačem a klimatizovanou kanceláří. Teplota přes den je neustále okolo 35 stupňů. V noci okolo 26 stupňů. Přiznávám, že mi je někdy k večeru zima. Je to zvláštní, ale jak si tělo zvykne na velké teplo, tak mu 26 připadá velmi málo. Teplo tu je jiné, než jsme zvyklí v Česku. A to především díky větší vlhkosti vzduchu. V odpoledním bloku děláme to, co jsme začali ráno nebo pokračujeme v běžících projektech. Kancelář většinou opouštíme kolem páté hodiny, někdy i později. V podvečer bývá většinou ještě velké teplo, takže na sport to zatím není.
Převážně vyrážíme rikšou nebo pěšky do města. Jen pro zajímavost, bydlíme v centru New Delhi, ale přesto na Conat place (takový Václavák) je to kolem 9 km. Naštěstí, když nemáme mnoho času, tak jdeme nakupoupit nezbytnější věci ke Kišanovi. Ten obchodník pašuje snad opravdu všechno. Koupíte tam věci, které nejsou běžně v Indii k dostání. Od parfumérie po kaviár s nápisem nějaké ruské lodi (ve smyslu: užijte si přijemnou plavbu). Když je více času jdeme na trh na Sarogini (viz. článek níže). Po večerech většinou chodíme hrát badminton, plavat, na koncert nebo na oficiální recepce. Zrovna dneska má recepci slovenská ambasáda, ku příležitosti státního svátku. Večer uleháme po jedenácté hodině, abychom na další den byli dobře vyspalí.

O víkendech se snažíme cestovat, první víkend jsme byli v Orchhe, druhý jsme věnovali poznání Dilií a rozloučení s Leňou a tento víkend vyrážíme sleeprem do Varanasi.
foto: parkoviště rikš

Lidská práva v Indii

Lidská práva jsou v Indii vnímána malinko jiným způsobem, než je v Evropě obvyklé. Nejlidnatější demokracie na světě by měla být příkladem pro rozvojový svět. Indie podepsala a ratifikovala většinu norem a úmluv OSN (včetně lidských práv). Oficiální politika zakázala kastovní systém v Indii v 50.letech minulého století. Pravdou zůstává, že v některých oblastech Indie kastovní systém stále přetrvává a to především na vesnicích. Jedním z důvodů, na odlišný pohled k otázkám lidských práv, je systém asijských hodnot, který klade zájmy kolektivu, před zájmy jedince. Ale o tom více někdy jindy.

Incident, který vidíte na videu byl zaznamenán ve státě Bihar, kde dav zlynčoval mladého muže. Mladík byl obviněn z krádeže zlatého řetězu. Muž je svázán a vláčen za policejním motocyklem. Zpravodajství upozorňuje na to, že brutalita ze strany policistů je jedním z nejčastějších problému indické policie.

Z juniorů senioři, aneb Lenka zpět ve Strasbourgu

V sobotu večer nám z Dílíí odjela naše seniorní stážistka Lenka. Přijela dávno před námi a dostala nás z počátku na starost. Byla tu s námi kolem dvou týdnů a během nich jsme s ní zažili spoustu super zážitků. Dneska není s nami poprvé v práci a je tu bez ni takové ticho a a prázdno. Už nemáme našeho seniora. Už jsme tu sami.

Lenka je stále usměvavá a veselá. Je perfektní ve všech směrech. Umí vařit bezvadné kafe a čaj. "Že Jindřichu?" Ale nejlepší je v chození po dně v bazéně a v líbání delfínů. Já vím, musíš vydělávat penízky a ne se mrcasit na ambasádě, bude nám tu bez tebe smutno. Good luck v nové práci!!! Myslíme na tebe.










S Lenkou v Orchhe












































Před recepcí na polské ambasádě a na recepci

Trh na SAROGINI

Následující fotografie a videa jsou z našeho nekupování na indickém trhu. Trh na Sarogini je obrovský a hlavně je kousek od naši ambasády. Je otevřen každý den kromě pondělí. Nakoupíte tam od ovoce a zeleninu přes boty a šperky opravdu všechno. Samozřejmě se o ceny smlouvá. Někdy se i vracíte zpět, abyste uhádali lepší cenu. Všujde kolem je spousta lidí, prodavači kříčí, že mají nejlepší cenu a do toho kolem Vás běhají děti, které občas žebrají. Chlapec s košíkem na hlavě (viz.foto) je místní nosič, který Vám nákup odnese až k rikše. Jestliže plánujete větší nákup, je si lepší nosiče najmout. Nosič stojí kolem 20 rupíí (asi 10 kč). Možná Vám, přijde si najímání nosiče jako luxus, ale na druhou stranu dáte mladému klukovi práci, kterou si vydělá na jídlo a nemusí žebrat. Další obrázky jen zachycují atmosféru na trhu. Na posledním obrázku je vidět místní rychlé občerstvení. Popravdě zatím jsme s Luckou tuto možnost nevyužili. Stále máme strach z delšího pobytu na toaletě, než je nezbytně nutné. Snad za 14 dní, až se otrkáme. Doufám, že Vám videa dokreslí představu o tržišti na Sarogini.