Z šoku do stereotypu …

První dojmy už jsou přehodnoceny v dojmy nové, které se počítám po čase také změní, ale už ne tak razantně. Začínám se postupně otrkávat, teda alespoň myslim, přestala jsme se tolik bát toho co jím, nevím jestli je to dobře, každopádně se mi to jeví jako nutnost, abych tu mohla přežít. Když si vzpomenu na první den po přistání v Jaipuru, nevzali jsme si od našeho řidiče ani čaj, teda vzali, ale vylili jsme ho, i když mi to přišlo vrcholně nezdvořilé:-(, dneska nemám problém s tím jíst ve vlaku, hotelu nebo v restauracích řekněme ne pro Evropany. Indické jídlo je jako každé jiné, je skvělé, když ho někdo umí udělat, už jsme měla tu čest! Stále však spoléhám více na naše čínské kolegy a jejich nudle, které jsou zaručenou jistotou!! Ne každý den má člověk chuť riskovat. Do kuchyně se raději nikdy nedívám a neřeším, co jiného, při nejhorším pomůže kamarád Endiaron:-)
Život zde vedeme dvojí, ten na ambasádě, která je oázou klidu a ten venku, mimo ambasádu a také mimo Dillí, což teprve považuji za tu správnou Indii, kterou si člověk buď zamiluje nebo prostě ne. V areálu ambasády si člověk připadá tak trochu jako nadčlověk /Nietche by ze mně měl radost/, je to samá Madam sem, Madam tam, od řidičů, služebných a jiného personálu ambasády, kteří jsou zdejší. Mám pocit, že to může člověka tak trochu zkazit, ale… mooc snažím, aby se tak nestalo, je to tu zvláštní, ze začátku jsem byla vykulená z toho, že si po sobě v práci nesmím pomalu ani omýt hrnek, „vždyť ji bereš práci /paní uklízečce/“ je mi pořád dokola opakováno, asi už tomu rozumím, ale bude mi to chvíli trvat než si na to zvyknu.:-( přece jen, jsem ve funkci uklízečky taky zběhlá a soucítím s místními kolegyněmi…palmy, bazén, klid a mír, tak to je ambasáda.
Venku to je silnější kafíčko, prvotní šoky byly tvrdé, ale člověk se až neuvěřitelně rychle otrká, začínám být postupně apatická k tomu neuvěřitelnému nepořádku, který je všude kolem. Jen to horko mi pořád nějak nejde ignorovat, ani se nedivím, že jsou černoši považováni za lenochy, v takovém vedru se člověku opravdu nic nechce…tím však začíná další součást každého dne tady, klimatizace!!! Je všude, a je jí moc, bez ní se tu žít nedá a pracovat už vůbec ne a s ní je to taky složité, kašel a bolest v krku, je denním chlebem. Doufám, že se to časem srovná…
Tak to je jen pár prvních dojmů, já vím, budu psát častěji:-). Mějte se všichni krásně, moc na vás myslim. Pusu L.

"Pršet nebude – to má Bůh problém"

Probouzím se v jedoucím expresu z New Delhi do Jhansi (ve státě Madhya Pradesh). Je mi dobře, je víkend a čekají nás dva dny v historické Orchhe. Ráno po půl šesté nás odvezlo auto společně s panem radou na vlakové nádraží. Všude kolem bylo spousta lidí, sedících na zemi v různobarevném ošacení. Občas se kolem nás mihl policista se samopalem, puškou nebo dřevěnou holí. Na nástupišti bylo přesně vyznačeno, kde který vagón zastaví, takže jsme neměli problém najít naše místa k sezení. Při vstupu do vlaku nás omrazí klimatizace. Navlékáme si svetry. Ani se nerozkoukáme a vyrážíme na čas. Po chvíli přichází průvodčí a informuje nás, že se během jízdy podává snídaně. Nejprve dostáváme litr vody. Asi po 10 minutách termosku s teplou vodou na kafe nebo čaj a malou sušenku. Říkali jsme si, že žádná sláva, ale alespoň něco. Když tu z ničeho nic přinesli omeletu se zeleninou a chlebem. Byla to mňamka.


Vystupujeme po pěti hodinách jízdy v Jhansi. Opět je tu teplotní rána. Sundáváme svetry. Z nádraží nás čekalo už jen 20 km rikšou. Je velký provoz, jako všude v Indii. Jedeme docela rychle, míjíme hřbitov, slepičí trh, autobusové nádraží, etc. Kolem je živo. Konečně se dostáváme na vedlejší cestu vedoucí do Orchhy.

V tuto chvíli se nacházíme ve výběžku státu Madhya Pradesh na okraji Dekkanské plošiny, která odděluje severní a jižní Indii. Orchha byla hlavním městem dynastie Bundélů. Bundélové jsou vlastně rádžové z Rajasthánu, kteří se odmítli podřídit diktátu Velkých Mughalů a založili si raději mimo jejich dosah samostatné království. Jejich říše trvala přibližně 250 let, hlavní město Orchha bylo založeno roku 1530 na poloostrově, tvořeném rameny řeky Betwa.

Za nejslavnější období je považován počátek 17.století, kdy v Orchhe vládl rádža Ten Singh Deo. Ten se znelíbil šáhu Akbarovi, zejména poté, co poskytl ochranu jeho synovi Salimovi, když byl ve vyhnanství. Šáhův syn mu pak ale na oplátku projevoval svou přízeň v době, kdy on sám vládl Indii jako šáh Jehangir, což bylo v letech 1605 až 1627.

Po Jehangirově smrti však opět upadl Ten Singh Deo u Mughalů v nemilost a Aurangzeb pak Orchhu definitivně vyplenil. Rajputové byli nuceni přesunout své hlavní město jinam a Orchha zůstala od té doby definitivně opuštěna a začala zarůstat vegetací. Znovu ji odkryli teprve Britové.

V dnešní době je Orchha malé město žijící především díky cestovnímu ruchu. V městě žije okolo 8.tisíc obyvatel. (dle českých měřítek je to město, dle indických – malinká vesnice; pro srovnání New Delhi 12mil. obyvatel, Mumbai 15 mil. obyvatel, etc.). Obec nemá kanalizaci ani vodovod. V noci vypadává elektřina.

Rikša nás odvezla do hotelu. Dostáváme super pokoj za skvělou cenu. Po chvíli vyrážíme na prohlídku města. Při vstupu do Královského komplexu ukazujeme diplomatické kartičky a jdeme za indické vstupné. Normálně by nás vstup vyšel 6x dráž. Tady v Indii, rozdělují vstupné pro turisty a Indy. Turisté většinou platí několikanásobek. Pro příklad, vstup do Taj Mahalu pro Inda stojí 20 rupií (asi 10kč) a pro turistu 750 rupií (20 rupií vstup + turistická daň).

Královský komplex je složen z několika budov a chrámů. Největší budovou celého areálu je Jehangirův palác (Jehangir Mahal), který dal rádža Ten Singh Deo vybudovat pro svého ochránce a stavěl jej prakticky po celu dobu jeho vlády. Vstupní brána je pobita hroty, které jej měly chránit proti slonům. Za ní se nachází hlavní shromažďovací hala a na první terase stojí Sheesh Mahal (Zrcadlový pavilón), který byl přestavěn na luxusní hotel. Na hlavním nádvoří si všimneme kombinace islámské a hinduistické architektury. Uprostřed se nachází bazén se čtyřmi malými bazénky v rozích, v nichž bývala navoněná voda. Terasy podpírá celkem 108 slonů.

Procházíme celý komplex a přemýšlíme, jak to asi tak tenkrát stavěli a jak se tu žilo. Když srovnáme dnešní život lidí v panelových domech s tímto. Zůstávají mi v hlavě pouze otazníky.

Po prohlídce komplexu vyrážíme na čedičový pahorek nad městem. Tady stojí chrám Lakšmí Narya, zasvěcený Višnuovi a jeho ženě Lakšmí. Chrám byl postaven v letech 1501 až 1504 a dochovaly se zde vynikající ukázky bundélského malířství, zachycující lovecké a bojové scény, život u dvora i obchod.

Pomalu se stmívá a uvažujeme se vrátit zpět do hotelu. Sedíme na střeše hotelu a číšník přináší pití. V pozadí za chrámy a palácem je černava. Občas se nebe otevře a oblohou proletí blesk. Podlaha na střeše se pomalu mění v mozaiku z kapek vody. „Bude hodně pršet,“ snažíme se navodit rozhovor s číšníkem. „Pršet nebude, to má jen Bůh problém,“ odvětil lámanou angličtinou. Trošku se pousmějeme a řešíme, jestli opravdu má Bůh problém nebo ne.

Ráno je krásné. V klidu posnídáme vydáváme se po zbytku památek. Je hrozné teplo. Zastavujeme se u ševce, jestli nemá klobouk. „Samozřejmě, že máme. Jakou chcete barvu?“ říká s úsměvem. „Rád bych bílou,“ povídám. Vytahuje kusy látek, nejprve mi ukazuje žlutou, modrou, zelenou a na konec ukáže bílou. Vysvětluji mu, že bych rád klobouk. On mi vysvětluje, že to chápe, že mi to ušije. Říkám si, jiný kraj jiný mrav. Sedáme do krámku na zem. Nejprve měří svou hlavu, po chvíli přijde ke mně a měří konečně mou. Bere nastříhanou bílou halenku a šije z ní čepici. Byla to docela legrace. Gumu do čapky mi zkoušel nejméně třikrát. Zvládl to bravůrně. Však vidíte na fotce. Čapka má i krásné volánky. Holky z ní byly úplně vedle, škoda, že jsme neměli víc času. Protože jinak, bychom měli čapky všichni.

Odpoledne pro nás přijel rikša a odvezl nás na nádraží. Opět jsme dostali několik chodů večeře. Včetně zmrzliny. A v neděli po jedenácté večer jsme dorazili zpět na ambasádu.

Cesta do New Delhi

Poslední den v Istanbulu

Od příjezdu Lucky uběhlo šest dní ani jsme se neotočili. Vše potřebné jsme dokoupili, vše podstatné jsme viděli a vše výborné jsme stačili ochutnat. Bude mi chybět turecká kuchyně a tamní místa, která mi přirostla k srdci. Istanbul se stal po Broumovsku a Ostravě mým dalším domovem.
Poslední večer jsme strávili společně s Burcu v Ortakoy, kam jsme zašli sníst výbornou wafli. Doma v Bešiktaši jsme se rozloučili, vzali si kufry a v doprovodu Burcu jsme odjeli taxíkem na Taksim, odkud nám odjížděl autobus na letiště. Bylo mi smutno, že odjíždíme. Mrzelo mě, že nechávám Burcu v Istanbulu a nevím, kdy ji opět uvidím. Na druhou stranu jsem se ale těšil na nové zážitky z cesty. Na letišti bylo vše v pořádku. Let byl taky bez problému.

Setkání s Leňou v Dubaji

Usnul jsem v letadle, ještě jsme ani nevzlétli a probudil se až nad Arabským poloostrovem. Lucka, která nemá ráda moc létaní to vše zvládla na výbornou. Na Sharjha letišti ve Spojených Arabských Emirátech jsme si vyřídili tranzitní vízum a vyrazili do města. Na letišti jsme narazili na Češku, která letěla taky do Jaipuru, takže vyrazila s námi také do Dubaje. Při příchodu z letiště nám přilítla facka v podobě horké vzduchu. Jeli jsme autobusem do centra a po tom taxíkem na smluvené místo schůzky s Léňou. Setkali jsme se, jak jsme se domluvili. Po přivítání nás Lenka autem zavezla, abychom se podívali na sjezdovku, kterou si Arabové uprostřed pouště vybudovali. Původně jsme zvažovali, že se i zalyžujeme, ale neměli jsme tolik času a mimo to, ta sjezdovka není moc dlouhá. Kromě koupání v neskutečně horkém moři, jsme viděli jak Leňa bydlí, Deira centrum, trhy, mrakodrapy a mnoho dalších zajímavých skvostů.

Přílet do Indie

Let z Dubaje do Jaipuru byl pro mě jako minule hrozný. V letadle z celkových 200 lidí bylo asi pět Evropanů, jinak samí Indové, kteří se vraceli z práce domů. Celou cestu si něco povídali a sem tam zavanul typický Indický zápach. Usnout jsem pořádně nemohl, protože se sedačka nedala sklopit, ale nakonec se usnout podařilo. Lucka si na létání tak zvykla, že ji už nedělá žádný žaludeční problém. Při přistávání v Jaipuru jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsem tu přistával přibližně před čtyřmi měsíci. V tu dobu jsem si říkal, že doufám, že se do Jaipuru delší dobu nepodívám. Ani jsme ještě nedojeli na konec ranweje a letušky měly plné ruce práce uklidnit Indy, kteří se již odpoutávaly pásy a připravovaly se na výstup z letadla. Při scházení po schůdkách z letadla mě překvapilo, že tu není takové teplo jaké jsem čekal. Bylo půl čtvrté ráno a teplota byla kolem 27 stupňů. Naposledy to bylo mnohem horší a vlhkost byla taky vyšší. Na imigračním se nic nezměnilo. Pomalost pasových úředníků zůstala stejná. Interiér se trošku změnil. Přibyly nějaké reklamy a začal se opravovat záchod, druhý pás na zavazadla zůstal ovšem stále nefunkční. Po hodině a půl čekání jsme se dostali k našim zavazadlům, naštěstí máme všechny v pořádku, jen můj kufr utrpěl drobnou zlomeninu umělé nožičky, naštěstí kolečka fungují. Před letištěm na nás čeká řidič Surya přesně podle domluvy. Nasedáme do auta s klimatizací a vyrážíme směr centrum Jaipuru. Jsme pozváni na čaj k Suryovi. Manželka nás vítá, od poslední doby se nezměnila. Surya při pití čaje nezapomíná dodat, že ji to v domácnosti sice moc nejde, ale že je mladá a jinak dobrá. S Luckou se vydáváme projít polospící miliónový Jaipur. Chudoba tu je na každém kroku. Polonahé děti hrající si v odpadkách přicházejí k nám žebrat. Rikšy troubí, přeplněné autobusy jezdí po cestě a bohatší děti v uniformách chodí do školy. Lucka je v šoku z lidí co kolem sebe vidí. Vracíme se zpět k Suryovi a necháváme se provést po městě. Vidíme nejzajímavější místa Jaipuru. Kolem desáté hodiny odjíždíme směr New Delhi.

Příjezd do New Dehli

Po většinu čtyřhodinové cesty spíme, protože jsme unaveni z letu. Surya se v řízení nezměnil. Stále žvýká tabák, který během cesty vyplivuje z otevřených dveří. Některá auta na cestách jsou v hrozném stavu. Náš bodový systém by sebral řidičák opravdu každému. Ambasádu nacházíme poměrně snadno. U brány do ambasády říkáme vrátnému kdo jsme a co potřebujeme. Za chvíli přibíhá zpět a v zápětí přichází náš patron, politický a ekonomický tajemník ambasády. Srdečně nás vítá a ukazuje ubytování. Každý s Luckou dostáváme svůj pokoj. Po vybalení se jdeme zaplavat do nedalekého bazénu společně s našim patronem a jeho jednoletým synem. Po zjištění nezbytných informací se vracíme zpět na pokoj, kde si povídáme. Na večeři jsme vyrazili do nedaleké restaurace. Lucka si dala kuřecí nudle a já singapůrské nudle. Oběma nám chutnalo. Po večeři jsme se vrátili zpět na ambasádu, kde jsme se později seznámili s naši kolegyní Lenkou. Večer uleháme polomrtví do postele a spíme hodně tvrdě.

Krásy Istanbulu

Jsem v Istanbulu jen pár dní, ale i tak málo stačilo k tomu, abych si tohle místo zamilovala. Všechno je tak strašně různorodé, jeden den v mešitě, druhý v kostele, na čínu na pizzu na turecké specialitky, cpu se vším, čím se dá. Aleš mě v tom zištně podporuje (nechce být jediný tlusťoch v Indii :-)) a celkem se mu to daří. Líbí se mi zdejší pohostinnost, obzvlášť Aldova přítelkyně Burcu je poklad. „Tesekkurlar Burcu!!!“
Dneska nás čeká poslední den v Istanbulu, bude se mi stýskat, pořád oddalujeme balení a atmosféra je podivná. Aleš si trénuje pořád dokola nový uzel na kravatě na turecký způsob, který ho Burcu učila snad věčnost. Já mám nový kufr, ten starý bohužel nevydržel šetrné zacházení letištního personálu, ale moooc pěkný a velký nový kufřík mám, snad vydrží déle než jeho předchůdce…
Dneska večer zamáváme Istanbulu a hurá do Dubaje, moc se těším na Lenu, neviděla jsem ji skoro rok, je to ostuda. Jen to loučení, já to mám za sebou, Aldu to dneska čeká, opravdu nezávidím. Tak nám prosím držte palce, ať let proběhne hladce brzo už z Indie napočtenou…

Posledních pět dní v Istanbulu

Od posledního příspěvku uběhl skoro měsíc. Víza jsme nakonec úspěšně dostali. Během těchto dnů jsme vydělávali na náši studijní stáž v Indii, absolovovali očkování, domlouvali setkání s Leňou v Dubaji a mnoho dalších věcí. Čas letí a nás odlet je opět blíž. Lucka včera večer přiletěla do Istanbulu. Jak budeme trávit poslední dny ve městě, které se stalo na rok mým domovem? Poněvadž je Lucka v Istanbulu poprvé, podíváme se na nejznámější historická místa jako je Higia Sofia, Modrá mešita, Velký Bazar či Topkapi. Určitě si k obědu dáme Adana nebo Urfa kebab, Tavuk durum, Izgara kofte a jako zákusek sladkou baklavu nebo vyníkajíci wafli v Ortakoy. Večer zajdeme do Tophane zakouřit vodní dýmku a ochutnat pistáciové kafe. A určitě během dne budeme pít hodně tureckého čaje a vody, protože je tu hodně velké teplo. Čeká nás návštěva moderní tělocvičny, turecká večeře - fasil, největšího nákupního centra v Evropě - Cevahir, čtvrtého nejposvátnějšího místa islámu - Eyup a samozřejmě cesta lodí do Asie. Snad to všechno před pátečním odletem stihneme.