Indická hudba

Podpora žen v Indii

Jedním z problémů Indie je postavení žen ve společnosti. Indická vláda se snaží informovat společnost o tom, že ženy mají stejné práva jako muži. Po Dillí můžete vidět plakáty poukazující na toto téma s nápisy: Bije vás Váš muž? Zavolejte nám! apod. Bohužel jeden aspekt kampaně je trošku opomenut. Podle odhadů je přibližně 60% Indů gramotných. Polovina je gramotná takovým způsobem, že se umí jen podepsat. Každopádně ve srovnání situace před 50 lety je na tom Indie mnohem lépe. Jiný příklad v roce 1955 byl průměrný věk dožití Inda 33 let. Dnes to je 61 let. Jednou z příčin růst statistického čísla je také snížení počtu umrtnosti novorozeňat a malých dětí. Tož Indie jde kupředu. Ale emancipace žen v evropské podobě tady ještě dlouho nebude. Zatím to jsou jen vlaštovky.


Na obrázku je text: Dívky vyrážejí kupředu. Dávejme jim stejné příležitosti.

Tři dny v Bombaji

V neděli po výborném indickém obědě jsme si začali balit kufry na naši třídenní služební cestu do nejdynamičtějšího a nejlidnatějšího města v Indii (více než 20 miliónů obyvatel) – do Bombaje. Dostali jsme za úkol pomoc našim kolegům na generálním konzulátu s přípravou recepce k příležitosti státního svátku. V půl čtvrté nás čekal řidič s autem, který nás odvezl na letiště. Kontrola zavazadel proběhla v pořádku. Měli jsme trošku strach, protože jsme vezli 12 kg párku pro tamní diplomaty. Oni v Bombaji totiž párky nejsou k dostání. Let trval něco málo přes hodinu a půl. Vzdálenost z Dillí do Bombaje je vzdušnou čarou více než 1100 Km (o něco více než z českých hranic na hranice francouzské). Díky vynikajícímu jídlu nám let utekl. Na bombajském letišti na nás čekal řidič konzulátu s cedulkou Ottmar – Kohlova a kšiltovkou s nápisem Czech. Řidič moc nemluvil, šli jsme za ním k autu. Lucka už skoro chtěla otevřít dveře černé Skoda Oktávie, která stála u chodníku, když ale viděla, že řidič pokračuje dál, malinko ji to zarazilo. Z Dillí jsme zvyklí jezdit Škodovkama. Tady na nás čekal džípu TATA. Přes černé sklo mohutného džípu na nás zářily reklamy všeho druhu. Přes krémy na bělení pokožky až po nápoje, které vám za 0,9 vteřiny vylepší postavu tlouštíka na borce, který je schopen vyhrávat mistrovství v kulturistice. Co myslíte, zkusili jsme?

Po hodině cesty jsme přijeli k budově českého konzulátu. Přivítal nás konzul a hospodář, kteří nás ubytovali. Už za deset minut jsme stáli opět před konzulátem a podávali si ruce s hloučkem lidí. Jména létala dokola, zapamatoval jsem si jen Pavel, Zdeněk a Lenka. Bylo nás tam hodně. Tři kuchaři, tři zpěváci, dva diplomati a my dva. Po chvíli přišli zástupci Škoda Auto a paní generální konzulka. Vyrazili jsme do nedalekého klubu na večeři.

Po vydatné večeři se nám spalo dobře. Ráno jsme si přivstali a šli se podívat do okolí konzulátu. Hustá doprava a ranní smog nás nemile překvapily. Došli jsme až k moři. K moři, které spíše připomínalo stoku. V celém okolí není možné se vykoupat. Pláže zde jsou, ale na koupání to není ani náhodou.

Bombaj leží na západním pobřeží indického subkontinentu. Portugalci získali Bombaj v roce 1534, z portugalských Bom Bahia neboli „Dobrý záliv“, tenkrát se jednalo o sedm bažinatých ostrovů. V roce 1661 přešla pod britskou korunu. Britové je shledali ostrovy jako neužitečné a pronajaly je Východoindické společnosti, která si uvědomila jejich vynikající polohu pro přístav v Arabském moři. V 19. století díky vysušení půdy se tu vytvořil úzký výběžek. Bombaj se stala významným městem s lodním průmyslem.

Po snídani a krátké ranní procházce jsme vyrazili do hotelu připravovat recepci. Ind v turbanu nám otevřel dveře od auta u pětihvězdičkového hotelu. Po chvíli přiběhl nějaký jiný Ind a bral nám věci, co jsme si přivezli. Kuchaři již byli v kuchyni a chystali české dobroty na večer, hudebníci se ještě váleli u bazénů a my jsme měli za úkol popohnat Indy, aby postavili správně stoly, podium, květinovou výzdobu, pověsili vlajky, zajistit prezentaci českých výrobků, správně nechat chladit plzeňské pivo a takové ty věci, co k recepci patří.

Podařilo se. V půl sedmé večer se začali sjíždět hosté. Český velvyslanec společně s generální konzulkou a dalšími diplomaty vítali přijíždějící. Stáli jsme na terase hotelu, slunce už bylo dávno za zenitem, teplo ustoupilo (na 25 stupňů), ale stále bylo slyšet troubení aut hluboko pod námi. Přišlo na dvě stě hostů. Hrála indická i česká hymna, hrála cimbálová kapela a jedla se svíčková, guláš, řízky, ovoce a zákusky. Co myslíte, ochutnali jsme? Mňam. Po dlouhé době opět české jídlo. Srdce i jazyk nám plesaly. Kuchaři českého olympijského týmu to opravdu umí. Ještěže k nám do Dillí na Food Festival přijedou už v neděli.

Po desáté hodině jsme začali balit věci a vypravili se zpět na konzulát ulehnout do postelí. V úterý ráno jsme dostali volno, abychom jsme si prohlédli Bombaj. Z tak obrovského města, rozkládajícího se na 430 km² se za den toho moc vidět nedá, přesto jsme se pokusili vidět to nejdůležitější jako je Brána Indie, Colabu, Kálá ghóru, Viktoriino nádraží a část pobřeží. Odpoledne nás omylem taxikář odvezl do muslimské čtvrti. Tak jsme prošli i tu.

Po příchodu zpět na konzulát se mi neudělalo dobře. Ohříval jsem se ve vaně asi půl hodiny. Dostal jsem šílenou třesavku (zimnici), bolely mě kosti, klouby a hlava. Za chvíli jsem měl hlavu v záchodě, po chvíli jsem nevěděl, jestli jsem na malé nebo velké potřebě, protože to bylo oboje stejné. Říkal jsem si, co jsem to jen mohl sníst? Dal jsem do sebe několik prášků. Lucka zabalila všechny věci do kufru a kamarád Michal nás vezl na letiště. Ve dvou svetrech a při 25 stupňů venku mi byla stále zima. Naštěstí prášky začaly zabírat rychle.

Po hodině a půl jsme dojeli při hrozném provozu na letiště. Jeden svetr jsem už svlékl. Spletli jsme odletovou halu, opět naložit kufry a přejet na druhý terminál. Kontrola zavazadel nebyla tentokrát bez problémů. Otevírali jsme kufry, protože, jsme vezli plzeňské pivo do Dillí, které tam nekoupíte. Policista se vyptával a vyptával, ale nakonec nás pustil. Na další kontrole nám prohledali zavazadla jdoucí na palubu. Přišel kvůli tomu i vyšší důstojník. Ach. Nic jsme tam neměli, jen buzerovali. Let probíhal v pořádku. Lucka si už na to létání dávno zvykla. Teď lítá častěji, než jezdí vlakem. Měl jsem hlad, trošku jsem snědl a po chvíli jsem usnul. Probudila mě až Lucka, když jsme přistávali v Dillí. Nasedli jsme do naší oblíbené Škodovky a řidič nás odvezl na velvyslanectví.

Kutub mínár

V sobotu odpoledne jsme vyrazili rikšou k archeologickému parku Mehraulí, jehož nejznámější památkou je Kutub mínár, jež byl zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. Ve velmi horkém odpoledni jsme s kamarády z velvyslanectví přijeli k vstupní brány do areálu. Diplomatické kartičky nám naštěstí umožnily vstup za indické vstupné. Rozdíl byl 240 Rp (asi 120Kč). Indie je pro turisty (studenty ze střední Evropy) relativně drahá země, chtějí – li vidět velké množství památek. Na většině památek se platí vstupné v rozmezí 150 – 300 Rp, plus za fotoaparát 25 – 50 rupií. Pro Indy se cena vstupného pohybuje kolem 10-30 rupií. V případě Taj Mahalu je cena pro turistu je 37x dražší než pro Inda a to díky „turistické dani“.

Toto místo se stalo v roce 1193 centrem dillíského sultanátu. Do 13. Století vyrostla kolem svatyně súfíského světce Kutb Sáhiba vesnička Mehraulí. Později sem přišli mughalští princové a ještě později britští úředníci. Celý komplex je tvořen pozůstatky z paláce, víkendových domů, sadů, rybníků, hrobek, mešit a vodopádů.

Nejznámější je ovšem Kutub mínár, neboli arabský pól či osa, nejvyšší samostatně stojící věž, která označovala místo prvního muslimského království v severní Indii, založené v roce 1193. Stavba sloužila jako znamení příchodu muslimských sultánů. Společně s mešitou Kuvvat-ul-Islám (Moc islámu) zobrazují hinduistickou, perskou a arabskou kulturu v popředí s islámskými kupolemi a oblouky. Co je na Kutub mínár ještě více zajímavé? Tato pětipatrová věž je vyrobena z 98% železa (skoro čistého). Z věže byly odebírány vzorky světovými vědci, kteří měli přijít na to, jak je možné bylo možné vyrobit tak čistého železa již v 11.století. Bohužel – nepodařilo se. Ani dnešní technologie, prý (nevím nejsem expert) nedokáže vytvořit tak kvalitní železo.

Všude bylo spousty Indů (jako všude v Indii), kteří si vyrazili stejně jako my na procházku. Muži s ženami seděli na trávě před mešitou a děti pobíhaly všude kolem. Občas se k nám nějaké přitočilo, jestli bychom si ho nechtěli vyfotit. V archeologickém parku jsme strávili skoro celé odpoledne.

Vlakem na chudinské slumy

V neděli dopoledne jsme vyrazili vlakem na okružní jízdu kolem Dillí. Vstávali jsme v šest hodin ráno, abychom chytli vlak v půl sedmé. Dvanácti členná skupina stála na nástupišti vlakového nádraží. Vlak stále nejel. Jen několik opic a psů pobíhalo okolo. Objevil se prodejce jízdenek. "Vlak jede až v 8:12:30 (osm hodin, dvanáct minut a třicet vteřin - to není legrace, i tak je to napsáno na jízdním řádu). Když ho upozorňujeme, že jsme se ptali o dva dny dříve, v kolik hodin vlak jede, tak tvrdil něco jiného. Přecházíme zpět lávku a vracíme se k ambasádě. Naštěstí není tak daleko. Druhý pokus začíná v 7:45, jeden člen odpadá, ale ostatní nadšeni vyráží zpět na nádraží. Vlak přijíždí o pět minut později, stojí ve stanici asi půl minuty a pak vyráží okolo Dillí. Je to taková MHD. Ještě předtím si kupujeme za 8 rupií (4kč) jízdenku. Takovou tu jízdenku, na kterou jsem jezdil jako malý vlakem. Tvrdý papír nažloutlé barvy, datum je natištěné na podivném "stroji".





























Dveře u vlaku jsou neustále otevřené. Indové na nás koukají jako na exoty, bělocha ve vlaku tohoto typu asi ještě neviděli. Vetšina z nás má v ruce foťák připravený ukořistit ty nejlepší snímky. Chvíli si připadám jako na nějakém safari, kdy nás vezou podívat se na divoké šelmy. Ale ne, my se jedeme podívat, jak žijí ti nejchudší obyvatelé Dillí. Vlak si to řine docela rychle a my vzpomínáme, jak v Čechách vypadávají lidé z vlaku, protože někdo nedobouchl dveře. Stojíme ve dveřích a sledujeme okolí. Projíždíme kolem dřevinatého hájku a vidíme nahaté zadky Indů, co přišli na záchod. V podřepu a klidu dělají to, co jim příroda zrovna poručila. Stojíme v otevřených dveřích, slabý větřík nám šlehá do tváří. Přicházejí první slumy. Domky postaveny ze všeho co se dá. Lidé vstávají, čistí si zuby prstem a myjí se u studní nebo v nějaké "kaluži".





































Malé děti si hrají na prašných cestách, ti starší loví mezi odpadky to, co by se dalo ještě použít. Říkám si, jak se uživí? Ti ale musí mít silnou imunitu. Co pro ně dělá vláda? Oficiální statistiky OSN uvádějí, že v Indii žije přes 400 milionů lidí na hranici chudoby (1 dolar na den). Malé děti jsou nahé, ženy a muži jsou oblečeni, jak vidíte na fotografích. Obvyklá snídaně se skládá z čaje (vody) a moučné placky. Někdy je i banán nebo kukuřice. Slum mizí v dáli a mi vidíme nové metro, které se v Dillí staví. Asfaltové pěti proudové silnice, které jsou postaveny evropskými firmami. Výhoda stavby silnic v Indii je velké množství prostoru. Nikoliv jako u nás v Čechách, kdy nějaká paní má zahrádku s jednou jabloní a čeká až ji vyplatí. Kdyby byla v Indii, přijel by bagr, trošku by to tam porýpal. Paní by si stěžovala u policie a když dá velký úplatek vyšetřovateli je možné, že se náhrady dočká. Mezitím z její zahrádky je už asfaltová silnice a paní je o pět let starší. Projíždíme dalšími slumy, lidé kálí a močí na kolejích. Chvílemi zavane záchodový štiplavý zápach. Škoda, že nejde fotit s vůní. Indové ve vlaku hrají karty nebo spí rozvalení na lavicích. Do vagónu přicházejí svatí muži.











V zadní kapse mám stále jízdenku, ale průvodčí nikde. Další slumy a chudí. Fotíme. Jsme jako hyeny? Muslimům skončil ramadán a slaví ID. Na raní modlibě se jich setkala spousta. Po dvou hodinách se vracíme na místo našeho odjezdu. Průvodčí nepřišel. Jsme rozespalí a unavení. Těšíme se na ambasádu, kde si dáme relax.