Vlakem na chudinské slumy

V neděli dopoledne jsme vyrazili vlakem na okružní jízdu kolem Dillí. Vstávali jsme v šest hodin ráno, abychom chytli vlak v půl sedmé. Dvanácti členná skupina stála na nástupišti vlakového nádraží. Vlak stále nejel. Jen několik opic a psů pobíhalo okolo. Objevil se prodejce jízdenek. "Vlak jede až v 8:12:30 (osm hodin, dvanáct minut a třicet vteřin - to není legrace, i tak je to napsáno na jízdním řádu). Když ho upozorňujeme, že jsme se ptali o dva dny dříve, v kolik hodin vlak jede, tak tvrdil něco jiného. Přecházíme zpět lávku a vracíme se k ambasádě. Naštěstí není tak daleko. Druhý pokus začíná v 7:45, jeden člen odpadá, ale ostatní nadšeni vyráží zpět na nádraží. Vlak přijíždí o pět minut později, stojí ve stanici asi půl minuty a pak vyráží okolo Dillí. Je to taková MHD. Ještě předtím si kupujeme za 8 rupií (4kč) jízdenku. Takovou tu jízdenku, na kterou jsem jezdil jako malý vlakem. Tvrdý papír nažloutlé barvy, datum je natištěné na podivném "stroji".





























Dveře u vlaku jsou neustále otevřené. Indové na nás koukají jako na exoty, bělocha ve vlaku tohoto typu asi ještě neviděli. Vetšina z nás má v ruce foťák připravený ukořistit ty nejlepší snímky. Chvíli si připadám jako na nějakém safari, kdy nás vezou podívat se na divoké šelmy. Ale ne, my se jedeme podívat, jak žijí ti nejchudší obyvatelé Dillí. Vlak si to řine docela rychle a my vzpomínáme, jak v Čechách vypadávají lidé z vlaku, protože někdo nedobouchl dveře. Stojíme ve dveřích a sledujeme okolí. Projíždíme kolem dřevinatého hájku a vidíme nahaté zadky Indů, co přišli na záchod. V podřepu a klidu dělají to, co jim příroda zrovna poručila. Stojíme v otevřených dveřích, slabý větřík nám šlehá do tváří. Přicházejí první slumy. Domky postaveny ze všeho co se dá. Lidé vstávají, čistí si zuby prstem a myjí se u studní nebo v nějaké "kaluži".





































Malé děti si hrají na prašných cestách, ti starší loví mezi odpadky to, co by se dalo ještě použít. Říkám si, jak se uživí? Ti ale musí mít silnou imunitu. Co pro ně dělá vláda? Oficiální statistiky OSN uvádějí, že v Indii žije přes 400 milionů lidí na hranici chudoby (1 dolar na den). Malé děti jsou nahé, ženy a muži jsou oblečeni, jak vidíte na fotografích. Obvyklá snídaně se skládá z čaje (vody) a moučné placky. Někdy je i banán nebo kukuřice. Slum mizí v dáli a mi vidíme nové metro, které se v Dillí staví. Asfaltové pěti proudové silnice, které jsou postaveny evropskými firmami. Výhoda stavby silnic v Indii je velké množství prostoru. Nikoliv jako u nás v Čechách, kdy nějaká paní má zahrádku s jednou jabloní a čeká až ji vyplatí. Kdyby byla v Indii, přijel by bagr, trošku by to tam porýpal. Paní by si stěžovala u policie a když dá velký úplatek vyšetřovateli je možné, že se náhrady dočká. Mezitím z její zahrádky je už asfaltová silnice a paní je o pět let starší. Projíždíme dalšími slumy, lidé kálí a močí na kolejích. Chvílemi zavane záchodový štiplavý zápach. Škoda, že nejde fotit s vůní. Indové ve vlaku hrají karty nebo spí rozvalení na lavicích. Do vagónu přicházejí svatí muži.











V zadní kapse mám stále jízdenku, ale průvodčí nikde. Další slumy a chudí. Fotíme. Jsme jako hyeny? Muslimům skončil ramadán a slaví ID. Na raní modlibě se jich setkala spousta. Po dvou hodinách se vracíme na místo našeho odjezdu. Průvodčí nepřišel. Jsme rozespalí a unavení. Těšíme se na ambasádu, kde si dáme relax.