středa 3. října 2007

Dharamsala - indický Tibet - podhůří Himaláje

Svatý Václav nám připravil o den delší víkend, tak jsme již ve čtvrtek večer vyrazili opět sleeprem na jednu z dalších cest po Indii. Tenktokrát se k nám přidal kamarád z ambasády Marian. Dostali jsme se blíže k sevření Pákistánem a Čínou. Cílem naši cesty byla Dharamsala, respektive MC Leod Ganj, tedy místo, kde se usadil v exilu Dalaj Lama. Jeho svatost, jak se mu i jinak říká, utekl do Indie ve svých čtrnácti letech v roce 1959, osm a půl roku po té, kdy do Tibetu vstoupila čínská vojska, aby "uchránila" Tibet před imperialistickým západem. Jedním hlavním důvodem anexe (zabraní) "střechy světa" bylo uranové bohatství. Dharamsala v překladu znamená "útočiště", a protože leží na hranici Himaláje nás lákala tím víc. Pravdou je, že se město stalo útočištěm i pro nás. Byli jsme rádi, že jsme dýchali opět čerstvý horský vzduch, necítili jsme tipický indický zápach, nemotal se kolem nás chumel Indů a ochutnali jsme v tamní cukrárně vyníkající tibetské zákusky.
Z Nového Dillí jsme přijeli po jedenácti hodinách vlakem do Pathankotu (Panjab), v kterém jsme přestoupili na autobus. Měli jsme štěstí, protože jsme autobusové nádraží našli rychle a náš spoj odjížděl za patnáct minut. Stihli jsme si koupit ještě trs banánů ke snídani a po chvíli jsme se už drkotali po rozbité cestě. Po tří hodinovém stoupání po horské cestě, která se zrovna opravuje (oprava indické cesty vypadá asi následovně: přiveze se sud s asfaltem, nějaký ten štěrk, dřevo a zápalky. Nejprve se rozpálí oheň pod sudem, z kterého jde černý hustý dým a pěkný zápach. Mezitím se najde na cestě díra, zasype se štěrkem a když je asfalt pořádně tekutý, tak se nabere do menčí pixly a zaleje se s ním štěrk. Když jsou díry zadělány v okruhu sudu a asfalt už došel, tak se do sudu dají kameny a postaví se na okraj cesty jako patník - v lepším případě se natře na bílo.) a několika krásných pohledů na Himaláje se naše vydrkané zuby a otlačené zadky dostaly do nadmořské výšky 1750 m.n.m. (nic moc Himaláje, co???ale na tůře jsme vyšli výše, ještě že tak) do McLeod Ganj. Název toho města je po indickém guvernérovi, který vládl v Punjabu v 50.letech 19.století. Vzali jsme si batohy na záda vyrazili hledat ubytování. Kolem dokola nás překvapila čistota ulic, mniši v červenožlutých togách, usměvaví lidé mongoloidního typu a spousta turistů převážně z Izraele. Levné ubytování jsme našli v sousedním Bhagsu, malinké vesničce (vypadala jak Špindlerův Mlýn), která je mimochodem známa svou turistickou klientelou z Izraele. Bavil jsem se s jedním židem. "Přijel jsem sem po vojenské službě, půjčím si tu motorku, trošku to tu projedu, zakouřím hašiš a pak poletím asi na Thajwan a nebo do Vietnamu, uvidím, jak se mi tu bude líbit," říkal mi s úsměvem. Izraelská vláda platí půlroční dovolenou všem vojákům, co absolvovali povinnou vojenskou službu.
Ubytování jsme našli hravě, protože Marian byl už místní znalec, díky své cestě před čtyřmi lety. Zašli jsme poobědvat do jeho oblíbené restaurace. Když k nám přišel majitel, říká Marianovi: "Já vás od někud znám. Vy jste se ostříhal a oholil, ne? Nebyl jste už tady?" Marian s otevřenou pusou zírá. My ostaně taky. Jídlo mají výborné. Dávám si Thali (viz. foto), což je rýže s čočkou, brambory s květákem, sýrem v omáčce, jogurtem a plackou z mouky zvanou "roti". Lucka s Marianem volí bramborovou kaši s cibulí a houbami. Po obědě si Lucka dala svůj oblíbený Ginger Lemon Tea (citronovozázvorový čaj), Marian zvolil Masala Tea (směs čajů) a já Hot Mint (listy máty zalité horkou vodou, jako od babičky :))
Po vynikajícím obědě jsme vyrazili k vodopádu. Cestičkou podél řeky jsme vystoupali až k vodopádu, který je posledním ze série kaskád a vodopádů této divoké říčky, padající prudce horským žlebem. Cestou jsme z výšky pozorovali několik myjících se mnichů. Místo u vodopádu mělo silnou energii. Vzduch byl svěží, prosycený průzračnou vodní tříští. Podloží tam všude bylo tvořeno břidlicovou skálou, která je asi nejlepším přírodním stavebním materiálem v okolí. Hned u vodopádu z něj byla ve skalní puklině postavená maličká čajovna, jež nabízela i posezení s pohodlným polstrováním ze starých koberců. Chlazení nápojů můžete vidět na fotografii níže. My jsme si ovšem naše oblíbené čaje dali po dalším výstupu v Šiva Kafé.
V podvečer jsme se šli podívat do města. A protože jsme byli unavení šli jsme brzy spát (kolem 11 hodiny). Druhý den ráno, jsme se s Luckou vzbudili "časně" z rána ( 7:30), nechali Mariana spát a došli jsme do nedaleké pekárny pro čerstvé zákusky a pečivo. Posnídali jsme za svitu krásného horskéh sluníčka v naši malé zahrádce před domečkem, ve kterém jsme bydleli. Hned po snídani jsme se rozhodli vyjít do blízkého sedla, abychom jsme se podívali na ty velikány z větší blízkosti. Cestou jsme od místních domorodců ještě usmlouval trošku šafránu. Výhled ze sedla byl nádherný, sedli jsme si do břidlicového čehosi, kde jsme pili čaj s výhledem na krajinu. Cestou se k nám přidali dva psi, kteří právě ležili pod našima židlema. Po kratičkém odpočinku, zpříjemněným zpěvem majitele čehosi (restaurace), jsme vyrazili dále po vrstevnici k dalšímu vodopádu. Každou chvílí nás cesta vedla nahoru a zase dolů, když pak konečně se nám naskytl krásný pohled na vodopád s pozadím zasněžených vrcholků Himaláje. Čistý vzduch, nikde ani noha, prostě pohoda.
Po návratu zpět do vesnice jsme si trošku odpočinuli a zašli na vynikající momosky (špenát a sýr v těstíčku), tibetské národní jídlo, do malinké restaurace v McLeod Ganj. Prošli jsme si vesnici, podívali se na chrámy a klášter. Došli k bráně, za kterou bydlí Dalaj Lama. Když se chce někdo s Jeho svatostí potkat, musí požádat čtyři měsíce předem a když má štěstí, tak ho sekretáři k němu pustí. A to většínou má - li onen dotyčný otázku k budhismu. Je tu i jiná šance jak se s ním setkat. Například letos v říjnu pořádá Dalaj Lama "semináře" o budhismu, které jsou zdarma přístupné všem kdo má zájem. Přesto jsou uplatňována silná bezpečnostní opatření a žádost o nastoupení do kurzu se musí podat hodně dopředu.
Poslední den jsme si udělali ještě jednu menší procházku a zašli na poslední momosky. Odpoledne jsme se vydali zpět autobusem do Pathankotu, z kterého jsme pokračovali vlakem do Dillí. Cesta autobusem byla o to zajimavější, že autobus měl na převodovce, už jen asi tři zuby, takže při rozjezdu, to s náma pěkně skákalo (viz.video). Na vlakovém nádraží si pak Marian pořídil fanynku, která mu nedala pokoj. Bohužel by jeho žena Jitka, nebyla asi ráda, kdyby si domů přivedl ještě nějakou poblázněnou Indku. Ráno jsme přijeli do Dillí, dali si sprchu a mazali do práce, protože jsme měli drobné zpoždění.

2 komentáře:

b řekl(a)...

oh my god!i m corious how long did you travel with that train?!

Aleš řekl(a)...

hon, it was long time, around 14 hours